Kázání na 19. neděli po Trojici 11.10.2026

³ Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? ⁴ Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. (Ř 6,3-4)

Milí bratři, milé sestry,

neuplynulo mnoho času a máme tu další křest, a s ním i příležitost opět promýšlet křest a téměř nepřeberné množství významů a obrazů, již se s ním pojí. V prvním čtení jsme slyšeli, že křtem všechno začíná. Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. (Sk 10,37) Kniha Skutků samozřejmě naráží na Ježíšův křest v Jordánu, a má úplnou pravdu. Ježíš z Nazareta skutečně vstupuje na jeviště dějin svým křtem až jako dospělý muž. Co bylo před tím jsou pouze více nebo méně zbožné legendy a spekulace. Jisté je, že někdy před tím se v pustině poblíž Jordánu objevil zvláštní člověk jménem Jan, který se podivně oblékal a jedl divné věci. Hlavně však kázal křest, jakési ponoření, či namočení, mohli bychom říct obmytí. Na takovém rituálním obmývaní by ještě nebylo nic tak zvláštního, vždyť zákon Mojžíšův očišťování po kontaktu s nečistým předepisuje. Z doby kolem života Ježíše známe nálezy rituálních lázní, takzvaných mikve. Čím je tedy zvláštní křest Jana Křtitele? Především tím, že se koná jen jednou, neopakuje se a smyje z vás hřích, tedy morální vinu a vy jste tak učiněni způsobilými pro vstup do nového věku – do Božího království. Ježíšův křest zcela jistě sloužil prvním křesťanům jako vzor pro křest každého věřícího. V Ježíšově křtu jsou obsaženy tři důležité prvky, se kterými se setkáváme dodnes: voda smývající hřích, dar Ducha svatého a přijetí za Boží dítě.

Už jen tohle samotné poskytuje spoustu materiálu na další přemýšlení. Nebyla by to ovšem Bible, kdyby na tomto mělo přestat. Bohatství Písma je nepřeberné a jeho haldy a hromady složené do jediné knihy překypují a přetékají přes kraje do mnoha dalších knih, umění, jazyka, do celé naší kultury. A tak Bible náznakem odráží neskonalé bohatství Boží. A proto máme v Novém zákoně i Pavlovy dopisy s jejich vlastní teologií křtu.

Pavel píše do Říma: Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? (v. 3) Všimněte si toho začátku: „Nevíte snad“. To je otázka, avšak pouze řečnická. Pavel chce poukázat na něco, co všichni vědí. Tak to prostě je, to přece víte. A zároveň, když se nad tím zamyslíte, je také říct: „Nevíte snad, že…“ také způsob, jak někoho přesvědčit, aniž byste přímo řekli, že ho přesvědčujete. A vlastně říkáte věci, které tak úplně zřejmé nejsou. Copak nevíte, že nejlepší stav veřejných financí byl za vlády premiéra …? Nevíte snad, že nejlépe bylo v pozděchovském sboru za faráře …? Podobně, i když oznamovacím způsobem kázal Petr v našem první čtení: Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu…  (Sk 10,37)

Ježíš předstoupil ke svému křtu jako dospělý muž v nejlepších letech, aby ho do vod Jordánu ponořil výstředně vystupující muž s okázale divošským zevnějškem. Řeka Jordán sice nebyla zdaleka tak znečištěná, jako je dnes, ale stejně její voda asi nebyla právě křišťálová, majíc po cestě nejedno velké sídlo.

Když jsem byl na návštěvě u Štachových, abychom si promluvili o křtu malého Martina, dotknuli jsme se v rozhovoru také důvodu, proč o křest svého syna požádali. Kromě toho, že si přejí, aby Martin kromě své malé biologické rodiny patřil také do rodiny všech křesťanů a společenství církve, zmínili ještě jednu věc, která mi velmi utkvěla v paměti. Když jsem se ptal, proč chtějí křtít Martina v tak nízkém věku – ostatně není to samozřejmost – řekli mi, že u dospělého to není tak roztomilé.

Roztomilost, to je kvalita, kterou mě samotného vůbec nenapadlo se křtem spojovat. Přitom církevní obřady mají také svou estetiku, chcete-li krásu, ačkoliv v naší církvi se na to, jak věci vypadají příliš nehledí. Je pravda, že krásu v životě potřebujeme a hledáme. Starý Platón a s ním řecká filosofie spojovala ideu dobra, pravdy a krásy v jedinou. Co je krásné, to je také dobré a pravdivé. Na druhou stranu, když se o křtu mluví v Bibli, tak krása nebo roztomilost nehrají snad žádnou roli. Jan Křtitel volá všechny k pokání a přijetí křtu, aby se vyhnuli hrozícímu soudu. Ježíš povolává své učedníky, aby se stali rybáři lidí, aby lidi vytahovali ven z vody. Křest bychom mohli přirovnat k záchranné operaci, kdy není důležité, jak to celé vypadá, ale hlavně, že přijde rychle a zachrání člověku život.

V Bibli se výslovně píše pouze o křtu dospělých osob. To je také důvod proč řada teologů včetně docela významných křest dětí odmítá, nebo alespoň nedoporučuje. Argumentují jednak chybějícími doklady pro křest dětí v Novém zákoně a jednak tím, že jelikož křest se děje pouze jedinkrát v životě, tak nemluvně přijde o neopakovatelnou možnost přiznat se vědomě ke Kristu a o nový začátek, který křest zřetelně představuje. Na druhou stranu bychom křest dětí v Bibli možná také našli, i když poněkud ukrytý, zastrčený ve formulaci, když se nechá pokřtít „někdo a celý jeho dům“. (např. Sk 16,15) Nebo „dát se pokřtít se všemi svými lidmi“ (Sk 16,33) Za tím stojí model společnosti, kdy typicky pán domu (méně obvykle paní domu) rozhoduje za „celý dům“, nebo lépe řečeno za celou domácnost. K takovému domu, kromě manželky a dětí patří také otroci a otrokyně i domácí zvířata. Takže takový pán domu uvěří v radostnou zvěst evangelia a rozhodne, že se nechá pokřtít, ale rozhodne i za ostatní, a tak nechá pokřtít ženu, děti i služebnictvo, zkrátka všechny kromě dobytka. A podobně jako v antické domácnosti to vypadalo ještě před pár stoletími i na úrovni celých panství a států. Cuius regio eius religio, čí země, toho náboženství, říkalo se latinsky zřízení, v němž poddaní museli být stejného vyznání jako jejich vrchnost. Naše společnost vypadá jinak, důraz leží na svobodě a právech jednotlivce. O dětech, a těch malých zvláště, však stále rozhodují rodiče, ačkoliv už nejsou brány jako majetek rodičů, ale jako osoby, které ještě nemohou samostatně vykonávat všechna svá práva a povinnosti. Rodiče pak mají povinnost rozhodovat za dítě v jeho nejlepším zájmu. A to vy, děláte, protože jste pro Martina zvolili to, co je dobré, pravdivé a krásné, a snad dokonce i roztomilé, totiž křest. Ale co křest vlastně je?

Pavel říká, že my, kdo jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, jsme byli pokřtěni v jeho smrt. (v. 3) To znamená, že být pokřtěn znamená být namočen také do Ježíšovy smrti, a to ne do smrti ledajaké, ale smrti násilné a potupné – smrti na kříži. Takže křest jako ponoření, pohroužení do Krista, a to včetně jeho hořkého konce. Jinde Pavel napsal: Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. (Ga 2,19-20) Takže by se dalo říct, že Martin tady dnes tak trochu umřel, a vy si domů z kostela odnesete místo něj malého Krista. Zní to poněkud drasticky, ale vlastně se tím osvětlují Ježíšova slova: Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. (Mt 10,39) Kdo se snaží úzkostlivě zachránit svůj život, vyhnout se namočení do smrti, ten o něj přijde, bude jako zrno, které nepadne do půdy, nezemře, ale zůstane samo a jako zakopaná hřivna, která nic nezíská; zatímco ten, kdo svůj život obětuje pro druhé, ten jej nalezne. Jako zrno, které v půdě zemře a vydá užitek mnohý. Křtem a namočením do Kristovy smrti se tedy vzdáváme sami sebe, abychom se stali tím, kým máme skutečně být.

Byli jsme tudíž skrze křest pohřbeni spolu s ním do smrti (v. 4a) ale má to i svou světlou stránku: abychom tak jako byl vzkříšen Kristus z mrtvých skrze slávu Otce, takto i my chodili v novotě života. (v. 4b) Takže, tak jako byl Kristus vzkříšen z mrtvých slávou, nebo jak čte ekumenický překlad „slavnou mocí“ Otce, tak i my máme „chodit v novotě života“. V Martinově případě přichází tato „novota života“ na samém počátku, kdy ještě sám chodit neumí, ale to nevadí, ono to jistě přijde. V řečtině na tomto místě stojí slovo περιπατεῖν, které znamená chodit nebo procházet se. V přeneseném významu znamená toto περιπατεῖν žít, chovat se, jednat. Krom toho se peripatetici nazývaly filosofové Aristotelovy školy.[1] Podle legendy proto, že při přemýšlení chodili, procházeli se. A to je to, co bych Martinovi i nám všem pokřtěným ze srdce přál: chodit v novotě života – procházet se a přemýšlet, a nikoliv sám, ale s ostatními, kteří už v novotě života chodí o něco déle. Přál bych Martinovi i nám všem pokřtěným také údiv, který k novotě života patří, ať z něj nevychází, protože právě z údivu roste veškerá filosofie, a také ptaní se po Bohu.

Takže Martine – jednou si tato slova třeba přečteš – křtem všechno začíná. Přejeme ti, já i všichni tady, dobré chození v novotě života spolu se všemi, kdo byli pokřtěni jako teď i ty. Ať ti není při tom putování moc smutno, kéž nikdy nejsi sám, a ať tě stále překvapují a udivují rozmanité dary Boží dobroty. Stal ses dnes jedním z mnoha poutníků procházejících se směrem do Božího království, kam tě už mnozí předešli.

…

Dobrotivý Bože, poroučíme dnes toto dítě do tvé milosrdné péče. Jako dar tvé dobroty jsme je přijali a nyní tě prosíme, provázej a chraň je i dále na všech cestách, i těch, po kterých s ním jednou nebudeme moci jít, a doveď je i spolu s námi do života věčného. Amen.

[1] Jméno pravděpodobně vzniklo nikoliv od chůze, ale od Peripatos, krytého sloupořadí, kolonády, místa, kde se škola v Athénách nacházela.