Kázání Ž 14

27. 9. 2026, Pozděchov

Pro předního zpěváka, Davidův. Bloud si v srdci říká: »Bůh tu není.« Všichni kazí, zohavují, na co sáhnou, nikdo nic dobrého neudělá. ² Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli. ³ Zpronevěřili se všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo. ⁴ Což nevědí všichni, kdo páchají ničemnosti, kdo jedí můj lid, jako by jedli chleba, ti, kdo Hospodina nevzývají, ⁵ že se jednou třást budou strachem? S pokolením spravedlivého je Bůh. ⁶ Radu poníženého ostouzíte, ale Hospodin je jeho útočiště. ⁷ Kéž už přijde Izraeli ze Sijónu spása! Až Hospodin změní úděl svého lidu, bude Jákob jásat, Izrael se zaraduje. (Ž 14,1-7)

Bratři a sestry, přijde vám poslední dobou, že to se světem jde od desíti k pěti? Představte si, že to tak připadalo i neznámému žalmistovi před asi dvěma a půl tisíci lety. O Žalmech se často říká, že jsou to takové modlitby, ale v tomto případě tomu tak není. Žalmista se nemodlí za nic neprosí, za nic neděkuje, jen konstatuje holý fakt.

Bloud si v srdci říká: »Bůh tu není.«  Bloud, nebo v kralickém znění blázen, není někdo, koho bychom svěřili do péče psychiatra, ale někdo bezohledný a zlý, proto můžeme souhlasit s překladem rabína Basse: hanebník. Hebrejské slovo nābāl je zároveň i jméno jedné biblické postavy, která se potká s Davidem a chová se velmi lakotně, nepohostinně, chrapounsky. Zkrátka nejhorší je srážka s Nábalem. A ten si pro sebe, a nikoliv veřejně, říká: Bůh tu není. Ne, že by se jednalo o pradávného ateistu, který by popíral absolutně bytí boha nebo bohů. Kdepak, daleko spíše jde o rozpoznání lidí určitého typu, že Bůh není tady, v tomto světě – že bůh nic efektivně neudělá, aby mi zabránil, aby mě potrestal, zkrátka s ním ve svých úvahách nemusím vůbec počítat, ani s nějakou spravedlností, co přijde potom. Trochu podobná je postava nespravedlivého soudce, o kterém vypráví Ježíš v Lukášově evangeliu: „V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal.“ (L 18,2) Zkrátka takový nābāl se cítí být povznesený nad všechna pravidla a nehodlá se nechat svazovat nějakou morálkou. Přitom mu může přijít víra v Boha docela vhod. Takový nābāl může být klidně církevní hodnostář, který zakrývá zneužívání dětí, nebo tak něco. Ale je to ještě horší, žalmista pokračuje:

Všichni kazí, zohavují, na co sáhnou, nikdo nic dobrého neudělá. (v. 1b) Možná ne všichni, to slovo si ekumenický překlad doplňuje, rozhodně však mnozí ničí, zohavují – doslova hnusí, činí hnusným, na co sáhnou – je poněkud uhlazený překlad slova עֲלִילָה ʿălîlāh, čili skutek, čin; slovo, které může být použito neutrálně. Čili hnusí, zhnusují jednání. Nestojí tu čí jednání, napadlo by nás, že asi své; avšak může to být i tak, že už jen svou přítomností a činností, která je ostatním na očích, tak nějak zhoršují, jak se lidé chovají všeobecně. Třeba když je nějaký takový člověk ve veřejné funkci a ostatní lidé, děti i dospělí, mohou začít mít pocit, že takové chování je normální.

Rovněž větu: nikdo nic dobrého neudělá. bychom mohli uvést na pravou míru. Čteme zde אֵין  עֹשֵׂה־טוֹב ʾên ʿōśēh-ṭôb není činící dobro. Není, kdo by činil dobro. Opravdu není vůbec nikdo? Snad žalmista trochu přehání, a kdybychom mu položili tuto otázku snad by i trochu znejistěl. Opravdu není nikdo, kdo by konal dobro? Snad by žalmista připustil, že někdy někdo něco dobrého udělal, aspoň třeba žalmista sám. Ale o to tady vůbec nejde. Nejde o výrokovou logiku a teologickou výpověď. Je to právě osobní výpověď žalmisty, životní pocit: Všichni kazí, zohavují, na co sáhnou, nikdo nic dobrého neudělá. Všechno je prostě špatně, nābāl si v srdci říká: Bůh tu není a všechno se tak nějak horší. Takový nářek, ačkoliv formálně nejde o žádnou prosbu, ale o konstatování, bychom si mohli přečíst klidně dnes na internetu, na sociálních sítích, nebo v diskusi pod nějakým článkem, někdo snad i v tištěných novinách. „Lidi nechodí do kostela, kradou, podvádějí, čumí furt do mobila.“ Na tom není nic moc zajímavého, proto nemusíme ani chodit do kostela.

Anebo přece? Člověk se ptá, kde je Bůh, proč s tím nic neudělá? Proč pořád čteme o válkách, znásilňování žen na Ukrajině, v Africe, proč čteme o příšerných vraždách dětí vlastními rodiči? Proč vidíme, jak životy lidí kolem ničí závislost? Snad tu opravdu bůh není?

Zajímavější je, co přijde potom. Perspektiva se najednou úplně obrátí, slyšeli jsme, co říká žalmista a co prožívá kolem sebe; nyní však slyšíme, co v této situaci dělá Bůh.  Hospodin z nebe shlíží na lidské syny – doslova na syny Adamovy, tedy na celé lidstvo – aby viděl, zda je někdo מַשְׂכִּיל maśkîl, tedy abychom tak řekli: rozumějící, chápající. Kořen שׂכל śkl znamená chápat, rozumět, ale i mít úspěch, dařit se a poučovat. Hebrejské slovo הַשְׂכָּלָה haśkālāh, to je židovský protějšek toho, čemu my říkáme Osvícenství, a právě židovští osvícenci si říkali maśkîlové. A v dnešní době se právě maśkîl jmenuje časopis českých liberálních židů. Koho přesně ovšem žalm myslí slovem maśkîl se dovídáme dále. Maśkîl je ten, kdo doslova „hledá Boha“. V ekumenickém překladu jsme četli: „dotazuje se po boží vůli“. Nikoho takového, ale nenalézá: Každý se odklonil, do jednoho se zvrhli; není tu, kdo koná dobro; není tu ani jediný. (v. 3) Takové Boží shlížení dolů nám může připomenout několik jiných míst Bible. Například když Bůh sleduje, co se děje na zemi těsně před potopou: I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. (Gn 6,5) Anebo Boží inspekci staveniště v Babylóně: I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. (Gn 11,6)

Otázka už není, kde je Bůh? Ale: Kde je člověk? Problém není to, že „Bůh tu není“, ale že se nenajde nikdo, kdo by činil dobro. V obou zmíněných příbězích Boží vizitace skončí dost neslavně, jen zlomek světa se zachrání na arše, podruhé si lidé přestanou rozumět a rozprchnou se po širém světě. I v našem žalmu přichází ke slovu Boží soud: Což nevědí všichni, kdo páchají ničemnosti, kdo jedí můj lid, jako by jedli chleba, ti, kdo Hospodina nevzývají, že se jednou třást budou strachem? (v. 4-5a) Kdo to vlastně mluví? Je to ještě žalmista, nebo je to výrok Hospodinův prostředkovaný nějakým prorokem? To je jedna z největších záhad tohoto žalmu. Kdo je já v tomto verši a můj lid? Ti kteří jedí můj lid, jako jedí chleba? Jsou to nějací vykořisťovatelé zevnitř společnosti, anebo nepřátelé zvenčí? Ti se však budou třást strachem. »Bůh je však, jak praví žalm s pokolením spravedlivým.« Nebo snad s pokolením spravedlivého. V tom se nedá s jistotou rozhodnout. Kdo je ale ten spravedlivý nebo kdo je spravedlivé pokolení? Těžko říct, ale nejspíše se k nim počítá i žalmista, který tento žalm skládal. Snad napoví pokračování žalmu: Radu poníženého ostouzíte, ale Hospodin je jeho útočiště. Jde o další výtku, těm, kteří pojídají lid. Ti disponují mocí a převahou, ale pak tu je spravedlivé pokolení a ponížený. Takže asi žalmista neodsuzuje úplně celé lidstvo, ale je tu jakési spravedlivé pokolení a ponížený, kterého zostuzují, ačkoliv on zřejmě ještě vážně počítá s Bohem, proto je Hospodin jeho útočiště. Je jasné, že zde stojí nějaká menšina proti jasné většině. Pak přijde poslední verš, snad je to pozdější dodatek, který celou věc ještě zamotá: Kdo dá ze Sijónu Izraeli spásu! Až Hospodin změní úděl svého lidu, bude Jákob jásat, Izrael se zaraduje. (v. 7) Kdo dá ze Sijóna Izraeli spásu, to je snad jasné. Přece Hospodin. Až Hospodin změní úděl, anebo snad vrátí zajetí svého lidu. Tehdy se Jákob zaraduje a Izrael bude plesat.

Dobře, to zní pěkně. Ale co to znamená? Kdo je ten Izrael a Jákob? Jsou to zajatci v Babylóně, jakýsi elitní exil, který se těší až se pohnou ledy a oni se budou moci vrátit do vlasti? Nebo jsou to právě chudí spravedliví, nějaká skupina kolem jeruzalémského chrámu? Nebo jde o širší skupinu? Nebo jde snad o celý stát? Odkud ale pramení všechno to zlo, o kterém se v celém žalmu tak mluví? Mohlo by se podle posledního verše zdát, že jde o vnější nepřátele, Asyřany, Babylóňany, Seleukovce, koho chcete. Ale bez posledního verše se zdá, že zlo vychází zevnitř společnosti, z okolí žalmisty, ze společenských a státních struktur. Nedávno měl v Benátkách na filmovém festivalu premiéru film dvou mladých izraelských tvůrců, a dokonce vyhrál zvláštní cenu poroty. Film se jmenuje NAZA, jde o zkratku hebrejských výrazů נֶזֶק אַגָּבִי nezek agáví, čili vedlejší oběti. Málokdo zatím film viděl, ale vyvoval mimořádně bouřlivé reakce, jak kladné, tak zejména v Izraeli od státních představitelů po obyčejné lidi reakce velmi negativní, včetně vyhrožování násilím, odebráním občanství a podobně. O co ve filmu, který téměř nikdo neviděl, ale má na něj vyhraněný názor jde? Jedná se o anonymizované rozhovory na střechách nočního Tel Avivu s dvaceti čtyřmi izraelskými vojáky, kteří se podíleli na leteckých útocích na Gazu a o povolených vedlejších ztrátách při likvidaci členů Hamásu. Tedy kolik smí zemřít civilistů včetně žen a dětí při zabití jednoho nepřítele. Nejvyšší číslo, které ve filmu padne, je pět set, skoro celý Pozděchov. A když to lidé v Izraeli slyší, jsou zděšení. Film jim klade nepříjemnou otázku: Kolik lidí musí ještě zemřít, abyste se pomstili? Zvykli si vnímat se pouze jako oběti, jako to malé spravedlivé pokolení a zostouzeného poníženého, kterému všichni ostatní vždy jen ubližují. Podobně to vnímáme i my u nás. Jejich reakcí je hněv, propagandisté srovnávají vítězství filmu v Benátkách s vítězstvím filmů Leni Riefenstahlové před devadesáti lety. Nezbývá se než ptát, kdo je ten pravý Izrael a spravedlivé pokolení. Je to stát s jednou z nejsilnějších armád na světě, již bohatě sponzorují Spojené Státy, anebo je to malá hrstka těch, kdo ještě hledají Hospodina a snaží se o svět, v němž by mohli žít bez požírání lidí?

...

Hospodine, dobrý Bože, ty jsi vyvedl svůj lid z Egypta přes Rákosové moře a jednal jsi později tvrdě s jeho králi a téměř žádný nebyl shledán v tvých očích spravedlivý. Prosíme, zastávej se ponížených, kéž už přijde tvá spása. Kéž se Jákob zaraduje a Izrael bude plesat. Amen.