Křestní kázání Mk 1,1-11

Pozděchov 20. 9. 2026

¹ Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.² Je psáno u proroka Izaiáše: “Hle, já posílám posla před tvou tváří, by ti připravil cestu. ³ Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!” ⁴ To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: “Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.” ⁵ Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. ⁶ Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel. ⁷ A kázal: “Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. ⁸ Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým.” ⁹ V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. ¹⁰ V tom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. ¹¹ A z nebe se ozval hlas: “Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.” (Mk 1,1-11)

Milé sestry, milí bratří,

dnes jsme byli svědky nového křtu a máme proto výbornou příležitost, rozpomínat se i na svůj vlastní křest, zamýšlet se nad tím, co křest znamená, odkud se vzal a k čemu nám slouží.

Jak to dobře známe my všichni vychovaní a vyrostlí v evangelické víře, svátosti jsou pouze dvě: křest a večeře Páně. Tyto jedině jsou ustanoveny od Ježíše Krista a co je nadto, je lidský nálezek. Někteří uznávají více svátostí. V lepším případě jsou to ustanovení dobrá a prospěšná, ale pro spásu nepodstatná jako je zpověď, manželství nebo ustanovování služebníků církve. Anebo v horším případě to jsou výmysly. O křtu potom vyznáváme, že ho ustanovil Ježíš Kristus slovy: ¹⁹ Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého ²⁰ a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. (Mt 28,19-20a) Tolik tedy teologická teorie. Co na to ovšem Bible?

Jestliže se podíváme blíže na tento citát z Matoušova evangelia, zjistíme, že ho neříká pozemský Ježíš z Nazareta, ale už oslavený, vyvýšený Vzkříšený, povelikonoční Kristus z nebe. Sestoupíme-li až k řeckému originálu Matoušova evangelia jeví se situace následovně: hlavní důraz je položen na sloveso μαθητεύσατε „získávejte mi učedníky“, to je v hlavním čase, ostatní jsou jen participia čili jsou k tomuto hlavnímu ději přidružená a na něm závislá. Přesnější překlad by mohl znít: Jdouce tedy, učiňte učedníky všechny národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Poněkud volněji: Proto když půjdete, a přitom je budete křtít, udělejte učedníky ze všech národů. Důležité je, aby byli učedníci, chození a křtění se děje jaksi mimochodem, tak nějak vedle toho. Čili není až tak důležité křtění a křest jako takový, ale to, že po se po něm stane člověk učedníkem a učí se od Ježíše Krista – z toho co dělal a říkal.

Kromě toho, jak jsme slyšeli v prvním čtení, sám Ježíš zřejmě za svého života nekřtil. „Ač Ježíš sám nekřtil“ (J 4,2a) Tuto krátkou poznámku čteme v Janově evangeliu a zřejmě to bude pravda, protože proč jinak by raná církev takto šokující vzpomínku uchovávala? Zato však křtili Ježíšovi učedníci. Křest se tedy stal velmi brzy, už v samotných počátcích církve, praxí učedníků, ačkoliv sám Ježíš nejspíš nikdy nikoho nepokřtil. Abychom zjistili, proč to tak bylo, musíme zkoumat naše druhé čtení, první verše Markova evangelia.

Marek na velmi malém prostoru sděluje mnoho zásadních informací. Na každé jediné větě tohoto úvodu jde bez potíží vystavět kázání. Už jen první verš, nadpis celého díla: Počátek evangelia Ježíše Krista (Mk 1,1) vyjadřuje celý program spisu. Jedná se úvod, počátek evangelia, tedy ne samotné evangelium, ale to co bylo před ním. Co předcházelo tomu, že se každou neděli scházíme a povzbuzujeme se zvěstí, že Ježíš je Kristus a že byl vzkříšen. Marek poprvé ve svém díle sepsal Ježíšův příběh a dal název celému literárnímu žánru: evangelium.

Poté přichází citát podle knihy Proroka Izajáše čili evangelium má předpoklady už v časech a písmech Starého zákona. Pozoruhodné je, že od starozákonního proroka nevede cesta přímo k Ježíši, jde o předpověď příchodu Jana Křtitele, a právě k němu musí směřovat naše kroky, pátráme-li po významu křtu. Jan Křtitel se nenazývá Křtitel jen tak pro nic za nic. Jan Křtitel nebo chcete-li Ἰωάννης ὁ βαπτιστὴς se zde dokonce jmenuje Ἰωάννης ὁ βαπτίζων, tedy Jan, který křtí. Teď jde ale o to, co křtění – řecky βαπτίζειν vlastně znamená. Podle slovníku je původním významem slova „námačet“ nebo i „ponořit, potopit“ či „pohroužit“. Takže je to vlastně takový Honza Máčala nebo Honza Potápník. A ten namáčí lidi do tekoucí vody, konkrétně tedy Jordánu kdesi v pustině. To samotné namáčení má jistě co do činění s rituálním omýváním, očistou, jejíž kořeny sahají do zákona Mojžíšova. Když se někdo znečistí, má se umýt. Potom je tu samozřejmě přítomen motiv Jordánu, tedy přechod z jedné strany na druhou, z ciziny, z exilu do zaslíbené země. Z pustiny do uspořádaného světa. Jan toto své počínání doprovází také kázáním: “Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.” (Mk 1,4) Křest je tedy v Janově podání očištění nejen od nějaké tělesné či rituální nečistoty, ale týká se hříchu. Čili Jan vyzývá své posluchače, kteří k němu chodili, prý celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma (v. 5), aby se nad sebou hluboce zamysleli a přehodnotili všechny hodnoty a následně se očistili od svých hříchů, omyli ode vší své nepravosti a už ji neopakovali. Hřích tím sice nezmizí, ale je oddělen od osoby hříšníka. To všechno dělá Jan pod dojmem, že je strašně málo času. Situace je asi taková, že Jan očekává brzký zlom v dějinách. Má za to, že království Boží už je blízko, že Hospodin zástupů už se svým vojskem čeká na hranicích jen a jen vpadnout do našeho všedního dne. To je trochu jako dneska, kdy armády jisté velmoci vlastně bojují celkem nedaleko a možná udeří za chvíli ještě blíže… A podobně v době Jana Křtitele a Ježíše už každou chvíli měly vzduchem zasvištět Boží drony, přispěchat Hospodinovy zástupy, na veřejných místech rozvinout zástavy Božího království a nastolit vládu Boha Hospodina. Má to v sobě samozřejmě politický rozměr, protože v Palestině tehdy vládl Herodes a také římský císař prostřednictvím svých úředníků a zmocněnců. A právě v takové chvíli je dobré razantně přehodnotit svůj život, očistit se od předešlých vin, dát se pokřtít, protože za chvilku už přijde Bůh a s ním soud a leccos bude odsouzeno.  Svět stojí na prahu katastrofy. Začne nový věk, a ne vše do něj smí vstoupit, lecco zanikne v plamenech soudu, a je lepší, aby tam shořely jen naše hříchy bez nás než naše hříchy i s námi.

V takto vzrušené době se u Jana objevuje už dospělý Ježíš, stává se jeho učedníkem a nechává se pokřtít. Ježíšův křest je ovšem zvláštní, protože v něm zvláštní důležitosti nabývá dar ducha a Boží synovství. A tento křest je předobrazem, vzorem i pro náš křest. K samotné vodě a obmytí se pojí ještě Boží slovo a dar Ducha a přijetí za syna Božího. Tím ten, kdo je pokřtěn přijímá novou identitu a stává se členem široké Boží rodiny, církve.

 Ježíš se od Jana posléze oddělí, a ačkoliv si jeho učení podrží stejnou naléhavost, kvůli krátící se lhůtě, přesto bude jeho zvěst radostnější. Ježíš přirovnává království Boží k oslavě, dokonce svatební hostině. Podle něj bude Boží vláda místem a časem radosti, pro všechny, kdo se nechají pozvat a přijdou na tu oslavu. Samozřejmě je zde také Boží soud, který hrozí těm, kdo se nepřipraví. Ježíšovo zvěstování se však vyznačuje radostí a lehkostí, že pro Boží království může být vhodný v podstatě každý včetně nejrůznějších individuí. „Vždyť on jí a pije s hříšníky!“ pohoršovali se někteří. Zlí jazykové o něm říkali, že je žrout a pijan. A právě v těchto souřadnicích se my, kdo jsme přijali křest, nacházíme. Mezi Janovou vážností, lítostí nad hříchy a smutkem a mezi Ježíšovou radostí, k níž patří i opojné veselí se známými firmami i náhodnými kolemjdoucími, protože radost z Boží spásy patří všem, nejen mravopočestností vyznamenaným osobám a sterilním maloměšťákům. Boží království se otevírá také prostitutkám a prostitutům politickým i doslovným, exekutorům, místním ochlastům a ožralům, osobám práce se štítícím, závadové mládeži a co hůř, i lidem, kteří třeba nikdy nepřijdou do kostela, ačkoliv by jim to náramně prospělo. Těm všem patří Janova slova: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů” a Ježíšova „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen” (Mk 16,16) A přesně do tohoto společenství na hraně smutku a radosti, spásy a soudu jsme dnes přijali malého Matěje.

…

Dobrotivý Bože, děkujeme ti, že přijímáš malého Matěje i nás ostatní do svého lidu. Kéž je i on tvým milovaným synem. Za to tě prosíme. Amen.