Medvědí kázání Oz 13,1-9

Pozděchov 13. 9. 2026

¹ Kdykoli Efrajim promluvil, nastalo zděšení, byl vznešený v Izraeli, ale provinil se Baalem a propadl smrti. ² A přesto hřeší dál, odlévají si modly, modlářské stvůry ze stříbra podle svých nápadů. Všechno je to jen výrobek řemeslníků. O těch modlách říkají: “Ti, kdo obětují, ať líbají býčky.” ³ Proto budou jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí, jako plevy, jež vichr odvane z humna, jako kouř z dymníku. ⁴ Ale já jsem Hospodin, tvůj Bůh, už z egyptské země. Nepoznal jsi Boha kromě mne; mimo mne jiného zachránce není. ⁵ Já jsem tě poznal na poušti, ve vyprahlé zemi. ⁶ Měli pastvy do sytosti. Nasytili se a jejich srdce zpyšnělo, zapomněli na mě. ⁷ Budu na ně jako mladý lev, budu číhat u cesty jak levhart, ⁸ střetnu se s nimi jako medvědice zbavená mláďat. Hruď až k srdci jim roztrhám, sežeru je tam jako lvice; polní zvěř je rozsápe. ⁹ Je to tvá zkáza, Izraeli, že jsi proti mně, proti své pomoci. (Oz 13,1-9)

Milí bratři, milé sestry,

myslím, že jen málokdo z nás se v posledních dnech vyhnul zprávám a zvěstem o medvědovi, či medvědech, kteří se pohybují po okolí. Píše se o nich na internetu, mluví se o nich ve zprávách, doma nebo v hospodě. Nikomu se sice nic nestalo, ale až půjdeme příště do lesa, budeme ostražití, protože co kdyby přece jen. Medvěd se sice lidem spíše vyhýbá, ale znáte to, potkat bychom ho nechtěli, vždyť nikdo neví, co ho zrovna napadne. Medvěd, ačkoliv zřejmě nepřišel proto, aby nás rozsápal, až půjdeme na houby, přece jen má v repertoáru možností tak učinit. Proto se medvěda bojíme, a proto ho ostatně naši předkové z našich lesů vyhubili. Snad proto je tím více zneklidňující, že se třeba hned za humny v šeru lesa pohybuje něco, co nás překonává silou i mrštností. Nejsme zvyklí na to, že by nás na procházce lesem mohlo něco tak silně ohrozit, ačkoliv je třeba mnohem pravděpodobnější, že na nás spadne strom, než že nás napadne medvěd. Ale víte co, stát se to může.

Otázkou je spíše, co si z takového výskytu medvěda můžeme vzít pro náš duchovní život? Myslím, že je toho překvapivě hodně. Navíc jsou tu některé zarážející podobnosti mezi medvědem a Bohem. Předně medvěd, tím jak vzbuzuje strach, nás učí chovat se v přírodě obezřetně, učí nás, že les a příroda má jakési tajemství, na něž jsme už zapomněli, a které může být i smrtící. Otvírá se nám tím v přírodě rozměr posvátna. Posvátnou hrůzu budí také Hospodin. Jak jsme říkali minule: Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem. (Ž 111,10) Bázeň před Hospodinem nebo v kralickém znění bázeň Hospodinova, není jen panická hrůza při setkání tváří v tvář, ale měli bychom ji chápat a vykládat jako úctu a respekt. Vědomí, že je někdo nade mnou, a sice někdo mnohem mocnější a silnější a současně složitější, jehož tajemství do posledku neproniknu, a že si nemůžu dělat cokoliv si zamanu. I na bázeň před Hospodinem nás může upomínat medvěd v lese.

Dále nikdo neví, jak se za starých dob medvědu vlastně říkalo. Medvěd jako největší šelma v Evropě i Asii budil u našich dávných předků takovou hrůzu, že se jeho jméno stalo tabu, nevyslovovalo se. Místo toho se říkalo „medvěd“ tedy ten, kdo jí med. Podobně v němčině i angličtině Bär, bear znamená ten „hnědý“. Zkrátka nikdo dnes neví, jak se dříve medvědu říkalo, nicméně soudí se, že jeho jméno bylo příbuzné s latinským ursus a řeckým ἄρκος. Fanoušky Harryho Pottera jistě může napadnout spojitost s lordem Voldemortem, kterého se kouzelníci většinou natolik báli, že o něm raději mluvili opisem jako Vy víte o kom nebo Pánu zla. Podobně je to i s Bohem Hospodinem, jelikož někdy od 4. století před naším letopočtem přestali věřící jeho jméno z úcty vyslovovat, takže dnes nikdo neví, jak Boží jméno znělo. V Hebrejské Bibli se Boží jméno zapisuje čtyřmi písmeny JHVH, ale nikdo neví, jak by se správně mělo přečíst. Rabíni, když na něj narazí vyslovují Adonaj, případně Elohím. Jehovisté mají za to, že jediné správné boží jméno je Jehova, ale myslí si to nejspíše špatně, protože jen čtou písmena JHVH se stejnými samohláskami jako u slova Adonaj. Asi nejspolehlivější vědecká rekonstrukce podoby božího jména navrhuje znění Jahve nebo Jaue. Jistotu však mít asi nebudeme. Výskyt medvěda nás tedy může vést k zamyšlení nad úctou, bázní, kterou jestliže máme před medvědem, kterého můžeme s trochou důvtipu ulovit, tím spíše ji máme mít před Bohem, na něhož vyzrát nemůžeme.

Lidé ve starém Izraeli měli asi podobnou zkušenost s medvědy jako my dnes. Ačkoliv za starých dob v Levantě nežil medvěd hnědý jako u nás, ale pouze dnes už vyhynulý medvěd syrský, který byl menší. Vyhynul skoro před sto lety kvůli lidem, kácení lesů, lovu a tak dále. Nicméně dokud žil, i za starých dob, bylo setkání s ním spíše vzácné, zato však zcela určitě zanechávalo mocný dojem. V Bibli se dočteme o medvědech, kteří vždycky představují nebezpečí pro člověka. Mladý pastýř David vypráví králi Saulovi: „Tvůj služebník ubil jak lva, tak medvěda.“ (1S 17,36a) Snad tyto lovecké úspěchy mají symbolizovat Davidovu budoucí královskou hodnost. Ve druhé knize královské se dočteme o proroku Elíšovi, který měl jakési mrzení s nějakými dětmi v okolí Bét-élu. Načež: On se obrátil, podíval se na ně a ve jménu Hospodinově jim zlořečil. Vtom vyběhly z křovin dvě medvědice a roztrhaly z nich čtyřicet dvě děti. (2Kr 2,24) To je vyprávění, které daleko předčí naše nejčernější fantazie o řádění medvědů. Jde zřejmě o legendu, která takto vyhroceným a přehnaným způsobem podtrhuje důležitost proroka. O několik století později se rabíni budou přít o tom, zda je větší zázrak to, zda se v okolí Bét-elu mohl vyskytovat les, anebo medvěd. Nicméně medvěd je v Bibli symbolem mimořádného nebezpečí. Kniha Přísloví praví: „Řvoucí lev a sápající se medvěd je svévolný vladař nad nuzným lidem.“ (Př 28,15) Obzvláště nebezpečná je medvědice zbavená mláďat, ale i tak jedno biblické přísloví dí: Raději potkat medvědici zbavenou mláďat než hlupáka s jeho pošetilostí. (Př 17,12)

Dokonce najdeme v Bibli – a to je obzvlášť pozoruhodné – dva případy, kdy medvěd slouží jako obraz pro Boží jednání. Bůh je vyobrazen jako medvěd jednak v Pláči Jeremjášově, básních, již oplakávají zničení Jeruzaléma a jeho chrámu Babylóňany. Básník říká o Bohu: Stal se pro mne medvědem číhajícím, lvem ukrytým v skrýších. (Pl 3,10) Jednak je to naše dnešní čtení: Budu na ně jako mladý lev, budu číhat u cesty jak levhart, ⁸ střetnu se s nimi jako medvědice zbavená mláďat. Hruď až k srdci jim roztrhám, sežeru je tam jako lvice; polní zvěř je rozsápe. (Oz 13,8-9) Co to vlastně znamená, že Bůh se ke svým vlastním lidem chová jako rozzuřený medvěd? A jak se to srovnává se zvěstí o milosrdném, odpouštějícím a milujícím Bohu, jak jsme to zvyklí slýchat pořád dokola v kostele? Tím ovšem těžkosti s tímto proroctvím zdaleka nekončí.

Předně je dobré si uvědomit ke komu to Bůh ústy proroka vlastně mluví. Adresátem je Efrajim, tím je zřejmě míněno severní království – Izrael. (Nikoliv tedy Judsko s Jeruzalémem.) Kdykoli Efrajim promluvil, nastalo zděšení, byl vznešený v Izraeli, ale provinil se Baalem a propadl smrti. (v. 1) Tak zní Ozeášova stručná diagnostika. Kmen Efrajim byl velice mocný, jeho slovo mělo v Izraeli velkou váhu, vždyť se z něj stalo království, mnohem větší a mocnější než jeho jižní soused. „Ale provinil se Baalem a propadl smrti.“ Vykladači často mluví o odpadnutí ke kultu Baala místo uctívání Hospodina, zejména ke kultu plodnosti; ale mohli bychom tomu rozumět tak, že jde o jakoukoli nevěru a modloslužebnictví. Zkrátka jde o situaci, kdy lidé místo Boha uctívají a na nejvyšší místo staví někoho nebo něco jiného, ať už jsou to peníze, majetek, technologie, sex, sláva, politický vůdce, stát, národ nebo i církev. Zkrátka snad cokoliv, co vás napadne, se může stát modlou a dostat se na Boží místo. Uctívání model je nebezpečné hned ze dvou důvodů, jednak až to budete potřebovat, tak vás modla nezachrání, protože to zkrátka není bůh, a jednak, jak se dozvídáme, uctívání model rozčiluje Boha, který má moc nejen zachraňovat, ale i dělat pravý opak. Prorok se obrací hlavně k vládnoucím elitám, králi a jeho dvoru a kněžím. A přestože byli varováni, tak ve svém způsobu života pokračují. Nepřipomíná vám to něco? Nebyli jsme varováni před globálním oteplováním a jeho následky? Udělali jsme my, ale především udělali a podnikli ti, kdo mají v rukou moc, něco zásadního, čím by ho zastavili nebo alespoň zbrzdili? Anebo, nebyli jsme v poslední době varováni před překotným rozvojem umělé inteligence, protože by v konečném důsledku mohla zabít velkou část lidstva? Byli. A zastavil se rozvoj umělé inteligence? Samozřejmě, že ne. A přesto hřeší dál, odlévají si modly, modlářské stvůry ze stříbra podle svých nápadů. Všechno je to jen výrobek řemeslníků. A tak Bůh praví: střetnu se s nimi jako medvědice zbavená mláďat. Hruď až k srdci jim roztrhám. (v.8a)

Kromě toho Bůh říká: jako levhart u cesty budu číhat. A to „budu číhat“ se řekne אָשׁוּר ʾāšûr, úplně stejně jako Ašur, čili Asýrie. A ta skutečně severní království na sklonku 8. století před naším letopočtem zničila. K tomu Bůh přidává: Je to tvá zkáza, Izraeli, že jsi proti mně, proti své pomoci. (v. 9) Když to vezmeme kolem a kolem, celkem malá země, ze které už si Asyřané urvali velké kusy, bude zničena Bohem, k smrti rozzlobenou medvědicí, pomocí té samé velmoci. A to proto, že odmítli Boha, který je jejich pomoc. Co mi to jen připomíná? Dnes je také jedna velká země, která má ve znaku medvěda a která se sápe na svého oslabeného souseda, protože tento soused ji odmítl jako svou spásu a hledal ji jinde. Je mi to líto, ale při transpozici na dnešní politickou situaci mi to takhle vychází. Nicméně nesmíme osiřelou medvědici s Asyřany ztotožnit. Ti jsou spíš lhostejný nástroj Božího trestu, který Bůh hned nato odhodí a zničí, než nositelé Boží vůle a jeho zaslíbení.

Když se nad tím ještě hlouběji zamyslíme, tak Bůh je דֹב שַׁכּוּל dōb̲ šakkûl osiřelá medvědice, či medvědice zbavená mláďat. Těmi medvíďaty nejspíše je Boží lid, Izrael, který svou nevěrou s Baalem Bohu tuto ztrátu způsobil. Hospodin je Bůh žárlivě milující (Dt 5,9) A tak by se vlastně dalo říct, že medvědice, která vám vyrve srdce z hrudi je vlastně projev Boží lásky. Ano lásky, žárlivé, zhrzené proměněné v nenávist až za hrob. Není to rozhodně láska řecky učesaná, jak o ní píše Pavel v 1. Korintským 13: Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. (1Kor 13,4) Taková láska to není. Ozeáš nám tady vydává svědectví o své zkušenosti s Bohem, která je hraniční, špatně se popisuje, špatně se chápe, ale stále jde o jednu stránku lidské zkušenosti s Bohem. Ano stránku temnou, iracionální, ale patřící k Bohu.

Naším štěstím je, že to není zdaleka stránka jediná a doufám, že zdaleka ne převládající. Ježíš jako obvykle nabízí docela jinou perspektivu. Když se jednou před ukřižováním tak díval na Jeruzalém, ve kterém se to všechno spolu mlelo a za pár let měla vypuknout válka a občanská válka, které srovnaly zase celý Jeruzalém se zemí: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, ale nechtěli jste! (L 13,34) Bůh je také jako slepice, co shání svá kuřátka a chtěla by nás obejmout křídly, přivinout a přitulit.

…

Hospodine, mocný Bože, prosíme, ať tě ve svých dnech potkáváme raději jako něžnou slepici než jako rozezlenou medvědici. Ale dej nám též, abychom pamatovali, že kromě lásky, milosrdenství a odpuštění se dovedeš také hněvat. Kéž na to pamatujeme a jednáme s tebou, s bližními i s celým tvým stvořením s úctou. Amen.